Ve jméně Vincent se schovává latinské sloveso „vítězit“

Odkud se Vincent vzal a kudy putoval

Původ je římský. Latinské Vincentius vzniklo z příčestí slovesa vincere a od začátku patřilo mezi jména, která se dávala jako přání, ne jako popis. Rozšířilo se hlavně díky dvěma světcům: Vincenci ze Zaragozy, jáhnovi umučenému na počátku 4. století, kterého uctívala už raná španělská církev, a Vincenci de Paul, francouzskému knězi 17. století, po němž se dodnes jmenují charitativní spolky po celé Evropě. Právě přes ně se jméno dostalo z jihu Evropy až do českých matrik.

Čeština si ho poevropštila dvakrát. Starší domácí podoba zní Vincenc — jméno s knírem a vestou, které dnes většina lidí slyší spíš v pohádkách o dědečcích než na hřišti. Novější a mezinárodnější Vincent zní o generaci mladší a o kus světovější, i když jde o totéž jméno. V posledních letech se vrací mezi jména, která rodiče volí, když chtějí něco tradičního, ale ne omleté; typický Vincent u nás dnes není padesátník, ale předškolák.

Ve světě má jméno spoustu sourozenců: italské Vincenzo, španělské Vicente, portugalské Vicente, polské Wincenty, německé Vinzenz, maďarské Bence (vzdáleněji) a francouzské Vincent, které se vyslovuje nosově a koncové -t v něm mizí. Nejslavnějším nositelem zůstává Vincent van Gogh — což je mimochodem důvod, proč jméno mnoha lidem automaticky voní barvami a proč se ke klukovi jménem Vincent tak dobře hodí příběh, kde se něco tvoří, kreslí nebo objevuje.

Stopu po tom latinském kořeni najdete i tam, kde jméno nečekáte: v anglickém invincible, tedy nepřemožitelný, nebo v italském vincitore — vítěz. Vincent tak není jméno odvozené od podstatného jména jako většina našich klučičích jmen, ale od děje. Něco se v něm pořád odehrává. Pro klučičího hrdinu příběhu je to dobrý start: v pohádce, kde se má někdo něčeho přemoct — tmy, výšky, ostychu před cizí zvířecí tlamou — jméno hlavní postavy tiše napovídá, jak to dopadne.

Vincek, Vinca, Vincente — jak se to jméno komolí s láskou

Vincent je dlouhé jméno a čeština si s ním umí pohrát víc než většina jazyků. Tady jsou tvary, které v rodinách reálně zaznívají, a chvíle, kdy se hodí ten který.

• Vincek — Nejběžnější domácká podoba a taky nejvlídnější. Zdrobněle, ale ne dětinsky — Vincek může být klidně i školák. Většina rodin skončí u téhle, protože se dobře volá přes celé hřiště.
• Vinca — Krátké oslovení mezi kamarády, obvykle ve škole a na kroužku. Zní o něco starší než Vincek a kluci k němu často sami přejdou, když jim zdrobnělina začne připadat malá.
• Vinci — Mezinárodní, moderní varianta, kterou používá i příbuzenstvo v zahraničí. Hodí se, když se jméno vyslovuje víc anglicky nebo italsky než česky.
• Vincoušek — Rodinné, mazlivé, výhradně doma. Tenhle tvar se venku nevyslovuje a děti si na to zpravidla velmi rychle udělají vlastní pravidlo.
• Vincente — Pátý pád, tedy tvar, kterým se skutečně oslovuje: „Vincente, pojď sem.“ V příbězích i ve věnování má váhu — když ho někdo použije, je jasné, že to myslí vážně.
• Vincenc — Starší česká podoba téhož jména. Dnes zní spíš laskavě staromódně a v rodinách se objevuje jako přezdívka od prarodičů nebo když je potřeba jméno vyslovit s předstíranou obřadností.