Zdeněk je jméno, které se skoro nedá přeložit — a v knížce to hraje pro něj

Odkud se Zdeněk vzal a kdy má svátek

Zdeněk je domácká podoba starého slovanského jména Zdislav, která se časem osamostatnila a dnes se dává jako plnohodnotné křestní jméno. Základ zde- se odvozuje od slovesa zdieti, tedy tvořit, stavět, budovat; druhá část je slav, sláva. Dohromady se jméno vykládá zhruba jako ten, kdo tvoří slávu — což je na jméno pro klučičího hrdinu docela slušný start.

Kalendářní datum má ale jiný původ, než by člověk čekal. Zdeněk se v českém kalendáři už dávno spojil s latinským Sidonius, protože obě jména si byla podobná na začátku a na konci, a přes tuhle podobnost si Zdeněk převzal i den. Svátek proto slaví 23. ledna. Je to termín, který se v rodinách hodí — leden bývá po Vánocích a Třech králích spíš prázdný a Zdeňkova oslava do něj padne jako připomínka, že se ještě něco děje.

Co je na tom jméně nejzajímavější, je jeho zeměpis: Zdeněk je prakticky výhradně české. Mimo české a moravské prostředí ho skoro nikdo nenosí a cizinci si s ním nevědí rady hned dvakrát — nepřečtou ě a nepřečtou ď. Neexistuje k němu žádná mezinárodní varianta, žádný anglický ani německý ekvivalent, do kterého by se dal přeložit. Kdo je Zdeněk, je Zdeněk všude na světě.

Pokud jde o oblibu, je Zdeněk jméno s jasnou vlnou. Nejsilnější byl u chlapců narozených zhruba v polovině minulého století, takže dnes ho nosí především generace dědečků a tatínků. Mezi novorozenci se objevuje spíš vzácně a často vědomě — jako jméno po někom v rodině. Ženskou obdobou je Zdeňka, která prošla podobnou vlnou. Ze známých nositelů se jménu dostalo asi nejvíc dětské publicity díky Zdeňku Milerovi, který nakreslil Krtečka; svoji stopu mají i ilustrátor Zdeněk Burian a hudební skladatel Zdeněk Fibich. Zdeněk tedy má v české kultuře nečekaně silné zastoupení mezi lidmi, kteří kreslili nebo vyprávěli příběhy dětem.

Zdeníček, Zdenda a Zdeňku — která podoba kdy

• Zdeníček — Nejměkčí a nejmladší podoba. Používá se doma a v raném dětství, typicky do školky a prvních tříd. Ve chvíli, kdy kluk začne trvat na tom, že už není malý, mizí z veřejného prostoru a zůstává jen v rodině a u babičky.
• Zdenda — Klučičí, kamarádská a nejtypičtější česká zkratka. Zní na hřišti, na táboře i mezi spolužáky a drží se pak často celý život — dospělý Zdeněk je pro partu skoro vždycky Zdenda. Do slavnostní věty se ale nehodí.
• Zdeňku — Pátý pád, tedy tvar, kterým se Zdeněk oslovuje. Právě tady je vidět, jak jméno mění tvar: z Zdeněk zmizí ě a d změkne. Používá se, když někdo mluví přímo na něj — od vyvolávání ve škole po chvíli, kdy si někdo bere slovo doopravdy.
• Zdeníčku — Oslovení domácké podoby, tedy to, co dítě slyší večer u postele nebo když se něčeho lekne. V příběhu se hodí do klidných a útěšných scén, kde je hrdina ještě malý kluk, ne odvážný objevitel.
• Zdeny, Zdeňa — Volnější a méně častá zdrobnělina, kterou používají hlavně sourozenci a nejbližší kamarádi. Zdeňa má měkčí, skoro mazlivý tón; Zdeny zní spíš svižně a rychle, jako když se na někoho volá přes celý dvůr.
• Zdeněk — Plná, oficiální podoba. Patří na obálku knihy, na jmenovku, na diplom a do každé chvíle, která má mít váhu. V příběhu je to slovo, které se šetří — a proto zabere, když nakonec zazní.