Román s velkým R — knížka, jejímž hrdinou je Roman

Původ, obliba a svátek: co jméno Roman nese

Roman pochází z latinského Romanus — Říman, občan města, které o sobě prohlašovalo, že je věčné. Není to jméno vymyšlené pro hezký zvuk: dvě tisíciletí označovalo lidi ze světa dlážděných silnic, akvaduktů a mramorových sloupů a kus té starobylé sebejistoty v něm zůstal dodnes. Ze stejné rodiny slov je mimochodem i romantika — až bude Roman jednou psát první zamilované psaníčko, bude to mít doslova ve jméně. Zároveň jde o jméno, které cestuje bez pasu: Roman se píše stejně česky, slovensky, polsky, německy i rusky, takže ho bez zaváhání přečte i babička, které se volá přes hranice.

V českých rodinách zažilo jméno největší vlnu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dnešní malý Roman proto nosí jméno, které je ve školce vzácné, ale doma důvěrně známé — bývá to táta, strejda nebo děda, po kom ho kluk dostal. Právě proto je knížka s tímhle jménem často dárek se dvěma adresáty: malého Romana posadí do hlavní role a tomu velkému připomene, že jeho jméno žije dál a zrovna teď prožívá dobrodružství, na která on sám v šesti letech jen tajně myslel.

Svátek připadá Romanovi na 9. srpna, doprostřed prázdnin. Dort se tak většinou stěhuje k vodě, na chalupu nebo na tábor — a příběh, ve kterém oslavenec sám vystupuje, je u prázdninového stolu překvapení, které nikdo jiný nepřinese.

Jak se Romanovi říká doma

• Románek — Domácká podoba, která má „román“ v sobě už napořád. Říká se tak klukovi, dokud se vejde na klín — a při večerním předčítání ještě dlouho potom.
• Romča — Nejrozšířenější zkratka mezi kamarády i ve školce. Kamarádská, rychlá, a hlavně: na Romču se prostě nedá zlobit.
• Romík — Něžnější varianta pro nejmenší Romany. Nejčastěji ji drží babičky a dědové — a klidně až do maturity.
• Romek — Klukovská, trochu rošťácká podoba pro chvíle, kdy se leze po stromech. Doletí přes celé hřiště rychleji než celé jméno.