Rudolf znamená slavný vlk. Dejte tomu jménu příběh, který mu sedí

Slavný vlk z germánských kořenů — a císař, který kvůli němu přestěhoval Prahu do středu Evropy

Rudolf přišel z germánštiny a skládá se ze dvou kusů: staré základy hruod (sláva, věhlas) a wolf (vlk). Dohromady tedy slavný vlk, případně věhlasný vlk — jméno, které rodiče kdysi dávali s docela konkrétním přáním, aby z kluka vyrostl někdo, o kom se bude mluvit. Do češtiny se dostalo přes latinskou podobu Rudolphus, a protože ho nosila řada panovníků, drželo se dlouho blízko trůnů.

Nejznámější český Rudolf je Rudolf II. Habsburský, císař, který si v roce 1583 udělal z Prahy sídelní město. Kvůli němu se do města sjížděli malíři, hvězdáři, alchymisté i sběratelé podivností, a Pražský hrad se na pár desetiletí stal jednou z nejzajímavějších adres v Evropě. Pro dítě, které se jmenuje stejně, je to slušný fakt do sbírky: tvoje jméno má ve městě vlastní kapitolu, vlastní legendy a vlastní pověsti o Golemovi, které se bez něj neobejdou.

V českých zemích byl Rudolf běžný hlavně v první polovině dvacátého století — patřil k jménům, která se dávala po dědečkovi a pak zase po pradědečkovi. Dnes je vzácnější, spíš návratové: rodiče ho vybírají vědomě, ne proto, že by na ně vyskočilo z žebříčku. Kluk s tímhle jménem tak většinou nebývá ve třídě druhý stejný, což při čtení vlastní knížky rozhodně nevadí.

Svátek slaví Rudolf 17. dubna. Je to datum, které se hodí zapamatovat — v půlce dubna se dá pod knížku schovat úplně obyčejný čtvrtek a udělat z něj den, kdy Rudolf dostal příběh, ve kterém je hlavní.

Z hlediska příběhu je na tom všem podstatné jedno: Rudolf není prázdná nálepka. Nese význam, který se dá dítěti vysvětlit jednou větou, a ta věta se mu bude líbit. Vlk v tom jménu není strašák, ale zvíře, které se drží smečky, umí být vytrvalé a nenechá se snadno odradit — a sláva v první části jména není o slávě z plakátů, spíš o tom, že si člověka ostatní pamatují. Když má hrdina takhle rozluštitelné jméno, dá se o něm mluvit ještě dlouho po dočtení, u večeře nebo cestou ze školky.

Rudík, Ruda, Rudolfe — jak jméno v příběhu doopravdy zní

Domácké podoby nejsou jen zdrobněliny, v knížce fungují jako různé hlasy. Tady je, kdo obvykle používá kterou.

• Rudolf — Plný tvar, který patří na obálku, do titulu a do vět, kde se něco láme. Vypravěč ho vytáhne ve chvíli, kdy má být jasné, že teď jde o něco vážného.
• Rudík — Nejteplejší podoba, doma a od babičky. Hodí se do scén u stolu, před spaním a všude tam, kde má být hrdina zase jen malý kluk, kterého má někdo rád.
• Ruda — Krátká klučičí verze pro hřiště a kamarády. Zní stroze a rovně, takže se skvěle hodí do dialogů, kde se něco domlouvá za pochodu.
• Rudolfek — Zdrobnělina pro nejmenší nebo pro škádlení. V textu se s ní musí šetřit — jednou dvakrát potěší, na každé stránce by hrdinu zmenšovala.
• Rudla — Lidová, trochu drsnější podoba, jakou používají starší kluci nebo soused přes plot. Dobrý nástroj, když má nějaká postava působit neomaleně, ale ne zle.
• Rudolfe — Pátý pád, kterým se volá. V příběhu je slyšet nejvíc — právě takhle na hrdinu zavolá někdo, kdo potřebuje pomoc, nebo kdo ho zrovna přistihl.