Marianna se dvěma n — jméno, které si na obálce vezme celý řádek

Odkud se Marianna vzala a proč se píše dvakrát n

Jméno má dvě vysvětlení a obě jsou dobré. To starší vede k latinskému Mariana, ženské podobě jména Marianus, které bylo odvozené od římského rodového jména Marius. Tehdy neznamenalo nic jako „hořkost“ nebo „paní“ — bylo to prostě příslušnost k rodu, něco jako dnešní příjmení, které se osamostatnilo.

To mladší a v našich zeměpisných šířkách živější čtení bere Mariannu jako srostlici dvou jmen: Marie a Anna. V baroku se v habsburských zemích rozdávala dvojjména jako Marie Anna po celých generacích, a co se psalo zvlášť, se v běžné mluvě dávno spojilo do jednoho slova. Odtud i to dvojité n — druhé n je pozůstatek Anny, která se do jména vešla. Podoba Mariana s jedním n je jeho počeštěná, ohlazenější sestra a v českých matrikách je dnes běžnější; Marianna se dvěma n působí o něco starobyleji a zahraničněji.

Zahraničně právem: v Polsku patřila Marianna v 19. století k nejčastějším venkovským jménům vůbec a dnes se tam vrací jako jméno s patinou, které zní starosvětsky a přitom svěže. Maďarština a italština znají Mariannu taky, obě ve stejném zápise. A ve Francii se z příbuzné Marianne stal rovnou symbol republiky — busta v každé radnici. Málokteré dívčí jméno má takhle širokou stopu napříč Evropou, a přitom u nás nepatří k těm, která byste na jednom hřišti potkali třikrát.

Pro personalizovanou knížku je to skoro ideální kombinace. Jméno je čitelné a vyslovitelné, nikdo ho nebude hláskovat, ale zároveň není tak časté, aby ho dítě sdílelo s polovinou třídy. Marianna je jméno, které si člověk zapamatuje napoprvé — a když je pak ještě na obálce vlastní knihy, funguje to jako podpis.

Jak se Marianně říká, když zrovna není Marianna

• Mariánka — Nejobvyklejší domácká podoba u nás. Zkrátí čtyři slabiky na tři, přidá měkké -ka a z obřadného jména udělá dítě. Tohle je tvar pro rodinu, školku a večerní pohádku — v knize se hodí tam, kde má být příběh útulný spíš než dobrodružný.
• Marianka — Totéž bez délky nad a. Rozdíl je jen v tom, jak se to napíše, ale v předčítání je znát: Marianka je o půl tónu rychlejší a méně mazlivá než Mariánka. Rodiny se obvykle drží jedné z obou podob a druhou nepoužívají vůbec.
• Máňa a Manka — Dědictví z mariánské poloviny jména. Zní generačně starší, často je to podoba, kterou používá babička nebo děda, zatímco vrstevníci ji neznají. V příběhu funguje výborně jako oslovení od starší postavy.
• Mája — Krátká moderní podoba z prvních dvou slabik. Vrstevníci a kamarádky sáhnou obvykle po ní, protože se dá zavolat přes celé hřiště na jeden nádech. Nese ale i nechtěnou asociaci se včelou z večerníčku, takže některé rodiny se jí schválně vyhýbají.
• Anička — Podoba z druhé půlky jména, logická a zároveň nečekaná. Používá se vzácně, protože zní jako úplně jiné jméno, ale u dvojjmenného původu Marianny je vlastně nejpřesnější.
• Marianno — Pátý pád, tedy tvar, kterým se hrdinka v knize oslovuje. Stojí za to si ho přečíst nahlas — na konci vět zní překvapivě rázně a v napínavých scénách táhne celou větu.