Max se nezkracuje — zdrobněliny ho naopak prodlužují

Odkud se Max vzal a proč ho dnes nosí i kluci bez Maxmiliána v občance

Kořen jména je latinský: maximus znamená největší. Ve starém Římě z něj vzniklo příjmení Maximus, které se nosilo jako přídomek — a z něj později složené Maximilianus, jméno, které dostal Maxmilián Habsburský a s ním celá řada panovníků po něm. Do českých zemí se tak Maxmilián dostal shora, jako jméno urozené a slavnostní, a přes císařskou linii tady zdomácněl na dlouhá staletí.

Max byl po většinu té doby jen jeho domáckou podobou — tím, co se řeklo doma, když se plné jméno nehodilo. Zlom přišel až v posledních zhruba dvou desetiletích: rodiče začali Maxe zapisovat rovnou do rodného listu jako samostatné jméno, bez plné verze v záloze. Dnes tedy potkáš Maxe, který se nejmenuje Maxmilián ani Maxim, a je to naprosto v pořádku — jméno se osamostatnilo stejně jako dřív třeba Alex.

Druhá věc, kterou Max umí a většina českých jmen ne: cestuje beze změny. V němčině, angličtině, nizozemštině i dánštině se píše i vyslovuje stejně, žádný přepis, žádná náhrada podobným jménem. Prarodiče v cizině ho zvládnou přečíst správně napoprvé a jméno nemusí u hranic měnit tvar.

Je u toho jedna věc, se kterou musí každý Max počítat, a rodiny to obvykle berou s humorem: Max je zároveň jedno z nejoblíbenějších psích jmen. Na procházce se čas od času otočí kluk i pes najednou. V příběhu se z toho dá naopak udělat přednost — jméno, které zvládne být zároveň hrdinské a kamarádské, bez špetky nadutosti, i když v překladu doslova znamená největší.

Maxánek, Maxík, Maxi — podoby jednoho jména

• Maxánek — Nejdelší podoba krátkého jména a zároveň ta nejněžnější. Slyšíš ji doma, od babičky a ve chvílích, kdy se nikam nespěchá. Je to hezký paradox: zdrobnělina má víc slabik než jméno samo.
• Maxík — Každodenní domácká podoba, se kterou se dá zacházet ve všech situacích — od budíčku po usínání. Drží se v ní ostré X, takže zůstává klukovská a nesklouzne do mazlení.
• Maxíček — Podoba pro nejmenší roky. Většina rodin ji přirozeně opustí někdy kolem školky, protože ji kluk sám začne odmítat — a přesně tehdy je hezké mít ji zapsanou aspoň ve věnování knížky.
• Maxouš — Hravé oslovení pro starší kluky, které funguje mezi sourozenci a kamarády. Nezní dětinsky, spíš škádlivě, a proto přežije věk, ve kterém Maxíček už neprojde.
• Maxi — Pátý pád, který se používá i jako běžné zavolání. Od prvního pádu se liší jedinou hláskou, takže si ho děti spojí se svým jménem dřív než u většiny ostatních — a v přímé řeči v knížce zní úplně přirozeně.
• Maxmilián a Maxim — Plné podoby, ze kterých Max historicky vyšel. Dnes se objevují spíš v dokladech než v běžném mluvení; když je má kluk v občance, do příběhu se obvykle stejně dostane ta krátká verze, kterou na něj doma volá.