Marcel zní tak trochu jako z Paříže — knížka s jeho jménem se ale bude číst u vás doma

Malý bojovník, který zkrotil draka

Marcel vyrostl z latinského Marcellus, zdrobněliny jména Marcus, které Římané odvozovali od boha války Marta. Ve volném překladu je tedy Marcel „malý bojovník“ nebo „zasvěcený Martovi“. Na rozdíl od módních jmen posledních let má za sebou dva tisíce let souvislé historie: nosil ho papež Marcel I. už na začátku čtvrtého století a církevní kalendář zná světců toho jména hned několik.

Jeden z nich stojí za vyprávění sám o sobě. Svatý Marcel, biskup pařížský z pátého století, je dodnes patronem Paříže — a legenda o něm říká, že zkrotil draka, který sužoval městské předměstí. Ne mečem, ale klidem a berlou: obludu napomenul a poslal pryč. Pro jméno, které v překladu znamená malý bojovník, těžko hledat lepší erbovní příběh — a pro knížku, ve které bude mít Marcel hlavní slovo, taky.

Z latinských kořenů se jméno rozběhlo do celé Evropy a v každém jazyce dostalo vlastní kabát: Italové mají Marcella, Španělé a Portugalci Marcela s přízvukem na druhé slabice, francouzština si nechala Marcela přesně v té podobě, jakou známe i my. Právě francouzská větev je nejslavnější — a díky ní jméno nikdy nepůsobí vymyšleně. Je krátké, mezinárodně srozumitelné a vysloví ho bez zaváhání babička v Čechách stejně jako recepční kdekoliv v Evropě. Pro knížku to znamená jediné: titul s Marcelem v čele funguje stejně dobře nahlas u postýlky jako napsaný velkými literami na hřbetě v knihovně.

Z Paříže do českých třídních výkazů — a zase zpátky

Největší slávu udělala Marcelovi Francie. Spisovatel Marcel Proust dal jménu punc literární velikosti, mim Marcel Marceau s ním obešel svět beze slov. A Francouzi vzali jméno za své natolik, že se u nich „marcel“ dodnes říká i obyčejnému bílému tílku — málokteré křestní jméno to dotáhlo až do šatníku. Když tedy Marcel na obálce zní trochu jako z pařížského biografu, není to klam: ta elegance je v něm zabudovaná.

K nám jméno doputovalo právě s tímhle francouzským nádechem a největší vlnu zažilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se často dávalo ve dvojici s tehdy velmi rozšířenou ženskou podobou. Ve školních třídách té doby nebývalo o Marcely nouze. Dnešní Marcelové jsou vzácnější — rodí se jich řádově desítky ročně — a jméno tím získalo zvláštní výhodu: každý ho zná a nikdo se nad ním nepozastaví, ale ve třídě se s ním dítě skoro jistě nepotká dvakrát. Zvučné, a přitom svoje.

Je to i jméno, které dobře roste. Marcelek se hodí k první aktovce, Marcel obstojí na maturitním vysvědčení i na vizitce — nic se nemusí přejmenovávat, jméno jen dospívá spolu s klukem. Svátek slaví Marcel 12. října, takže mu podzim každý rok přihraje jednu příležitost k oslavě navíc, pěkně mezi začátkem školy a Vánocemi.

Marcelek, Marci, Máca — jak se Marcelovi říká doma

• Marcelek — Podoba prvních let, kdy se jméno spíš mazlí, než vyslovuje. Nejčastěji se objevuje ve věnování na úvodní straně knížky — tam, kde mluví máma s tátou, ne vypravěč.
• Marci — Krátké volání přes hřiště. Ujme se ve školce a mezi kamarády, protože se stihne vykřiknout dřív, než míč doletí.
• Máca — Hravá zkratka pro chvíle, kdy se nikam nespěchá — u stavebnice, u večeře, na výletě.
• Celda — Starší, dnes už vzácná zdrobnělina z dob, kdy bylo Marcelů nejvíc. Potěší hlavně prarodiče, kterým připomene spolužáky z mládí.
• Marceli! — Pátý pád, kterým se jméno volá. V příběhu zazní pokaždé, když hrdinu někdo potřebuje — a večer u čtení zní úplně stejně jako doma.