Ludmila je v Čechách doma přes tisíc let — teď i ve vlastní knížce

Odkud se Ludmila vzala a co znamená

Ludmila je jméno slovanské, složené ze dvou starých kořenů: lid (ve významu lidé) a mil-, tedy milý. Dohromady vychází „lidem milá“ — jméno, které o své nositelce něco tvrdí, ne jen zní. Stejným způsobem jsou postavená další stará česká jména, Vladimír nebo Bohumila, ale málokteré z nich se udrželo v živém užívání tak dlouho jako Ludmila.

Za tou dlouhověkostí stojí kněžna Ludmila, manželka Bořivoje a babička svatého Václava. Podle tradice ho vychovávala na Budči a v roce 921 byla uškrcena na hradišti Tetín; její ostatky později přenesl Václav do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě, kde jsou dodnes. Ludmila je tím první českou světicí vůbec — a první ženou, jejíž jméno se u nás objevuje v písemných pramenech. Když se dnes řekne Ludmila, je to jméno doložené déle než většina českých měst.

Svátek slaví Ludmila 16. září. Stojí tak necelé dva týdny před Václavem, což u rodin s oběma jmény znamená jeden zářijový blok oslav, a shoda to není náhodná: patří k sobě i v kalendáři, ne jen v legendě.

V oblibě prošlo jméno velkou vlnou. V první polovině dvacátého století patřila Ludmila k nejčastějším českým ženským jménům; dnes se dává mnohem střídměji a děvčátko jménem Ludmila bývá ve třídě jediné. Zároveň se ale vrací tak, jak se vracejí jména po prababičkách — vědomě, s tím, že se jméno v rodině už jednou nosilo. Ludmila tím dostala nový zvuk: není to jméno staré, je to jméno rodové.

Jednu praktickou výhodu má Ludmila i mimo češtinu: na Slovensku, v Polsku i v jižnějších slovanských jazycích je jméno srozumitelné a čte se prakticky stejně. Ve dvojjazyčné rodině se tak nemusí řešit, že by se jméno hrdinky v druhé zemi komolilo nebo přepisovalo do cizí podoby.

Jak se Ludmile říká doma

Ludmila má neobvykle bohatou zásobu domáckých podob — a každá z nich patří do trochu jiné chvíle. V knížce se používá ta, kterou zadáte, takže hrdinka mluví přesně tak, jak se na ni voláte z kuchyně.

• Liduška — Nejteplejší podoba a u malých holčiček nejběžnější. Ta, která se říká při usínání a v knížce sedí do věnování i do promluv rodičů.
• Lída — Krátká, ráznější, používá se odmalička až do dospělosti. Nezní dětinsky, takže mnoha Ludmilám vydrží celý život jako běžné oslovení mezi svými.
• Lidka — Mezistupeň mezi Liduškou a Lídou. V rodině se často vžije jako neutrální varianta, kterou používají prarodiče i sourozenci.
• Lidunka — Zdrobnělina zdrobněliny, tedy podoba pro vyloženě něžné okamžiky. V textu působí nejlépe ve chvílích, kdy je hrdinka malá nebo se něčeho bojí.
• Ludmilka — Zdrobnělina odvozená přímo z plného tvaru. Volí ji rodiče, kteří chtějí jméno zachovat celé a jen změkčit.
• Míla, Milka — Podoby vzniklé z druhé části jména. Někdy je nosí Ludmila v širší rodině, aby se odlišila od jmenovkyně — a v příběhu můžou fungovat jako přezdívka od kamarádů.
• Ludmilo — Oslovení plným jménem. V knížce má svoji roli: patří do vážných chvil, kdy je potřeba, aby hrdinka poslouchala pozorně.