Arnošt zní jako z kroniky, Arnoštek jako z postýlky — kniha unese obojí

Arnošt je česká podoba germánského Ernusta, ze kterého vzniklo i německé Ernst. Základ ernust znamenal opravdovost, vážnost, odhodlání — a v nejstarší vrstvě dokonce boj vedený naplno, nikoli naoko. Volně přeloženo: „ten, kdo to myslí vážně“. Na jméno pro pětiletého kluka to zní skoro moc dospěle, ale v příběhu je to dar. Dostanete hrdinu, o kterém se dá napsat, že něco dotáhl do konce, aniž by to bylo přitažené za vlasy — má to rovnou ve jméně.

Do Čech se jméno dostalo přes středověkou šlechtu a jednoho nositele zná dodnes každý, kdo dával pozor v dějepise: Arnošta z Pardubic, prvního pražského arcibiskupa a rádce Karla IV. Ve dvacátém století jméno nesl spisovatel Arnošt Lustig, později divadelník a herec Arnošt Goldflam. Není to tedy jméno vymyšlené včera — má za sebou šest set let české historie a v každém století jiný typ nositele.

V posledních desetiletích je Arnošt vzácný. Svou hlavní vlnu měl v první polovině dvacátého století, pak zvolna vyklouzl z módy a dnes ho v matrikách přibývá jen po jednotlivcích za rok. Vrací se ale stejnou cestou jako ostatní jména z generace pradědečků: rodiče je znovu objevují, protože jsou pevná, krátká na vyslovení a nezaměnitelná ve školce. Praktický důsledek pro dnešního Arnošta je jednoduchý — ve třídě bude s velkou pravděpodobností jediný. Nikdo mu nebude říkat příjmením, aby se to nepletlo, a jeho jméno bude vždycky znamenat jeho.

Svátek slaví Arnošt 30. března. Je to datum na samém prahu jara, pár dní po rovnodennosti, a dá se s ním hezky pracovat: oslava, která přichází zrovna když se dá poprvé pořádně ven.

A ještě k tomu, jak jméno funguje na obálce. Arnošt je vizuálně kompaktní — sedm písmen, žádné dlouhé samohlásky, výrazný háček nad š, který se do titulu opře jako podpis. Vysázené velkými písmeny drží tvar a nerozpadne se do řádku plného teček a čárek.

• Arnošt — Plný tvar. Zní slavnostně, takže doma padne většinou tehdy, když je něco vážně vážné — nebo naopak když je na něj rodina pyšná. V knize patří na obálku a do vypravěčských vět.
• Arnoštek — Nejběžnější zdrobnělina a přesně ten opak plného tvaru: měkká, hravá, dětská. Bere se, když se usíná, když je někdo nemocný a když se odpouští rozlitý čaj.
• Arne — Krátká, moderní podoba, kterou si kluci často zvolí sami kolem školního věku — chtějí něco, co se dá zavolat přes hřiště na jeden nádech.
• Arni — Kamarádská varianta Arneho. Používá se mezi vrstevníky, doma spíš zřídka. V příběhu se hodí do dialogů s partou.
• Nošťa — Domácí podoba useknutá zezadu, z konce jména. Vzniká hlavně v rodinách, kde už jeden Arnošt je — dědeček nebo táta — a je potřeba je od sebe odlišit.
• Arnošte — Oslovení, tedy pátý pád. Zaznívá vždycky ve dvou situacích: když se něco povedlo a když se něco rozbilo. Děti ho poznají podle tónu dřív než podle slov.