Zita: jméno, které v toskánštině znamenalo prostě „děvče“

Odkud se Zita vzala a co znamená

Jméno Zita přišlo z Itálie, přesněji z Toskánska, kde staré slovo zita znamenalo prostě dívka, děvče, mladá žena (příbuzné zitella označovalo dívku svobodnou). Je to tedy jméno, které původně nic nepopisovalo ani nepřálo — jen pojmenovávalo to, čím ta osoba byla. Mezi běžnými dívčími jmény je to jeden z mála případů, kdy významem není žádná vlastnost, ale samotné dětství.

Konkrétní tvář mu dala Zita z Luccy (asi 1218–1272), toskánská služebná, která u jedné rodiny odsloužila téměř celý život a po smrti byla prohlášena za svatou. Je patronkou služebnictva, hospodyň a pomocnic v domácnosti a podle staré tradice se k ní lidé obracejí, když se doma ztratí klíče. Právě díky ní se z obyčejného toskánského slova stalo křestní jméno, které se rozešlo po Evropě.

Ve střední Evropě jméno zpopularizovala Zita Bourbonsko-Parmská (1892–1989), manželka Karla I. a poslední rakouská císařovna. Za první světové války stálo její jméno v novinách tak často, že se začalo dávat i dcerám, které s panovnickým dvorem neměly společného vůbec nic. V Maďarsku se jméno drží dodnes mnohem pevněji než u nás — tam je docela běžné; v českých matrikách zůstalo vzácné a nikdy se nesvezlo na žádné módní vlně. Proto se u nás podle jména Zita ani nedá odhadnout, ve kterém desetiletí se jeho nositelka narodila.

V německy mluvících zemích se Zita ujala ještě druhou cestou — jako zkrácená podoba delších jmen zakončených na -zita, hlavně Felizitas. Tam, kde se tyhle dvě linie potkaly, se pak stejné jméno chápe jednou jako samostatné toskánské, podruhé jako zdrobnělina něčeho jiného.

Z praktického hlediska má jméno jednu vlastnost, které si člověk všimne teprve na cestách: píše se všude stejně. Žádný háček, žádná čárka, žádná verze pro cizí klávesnici — Zita zůstane Zitou v italštině, maďarštině, němčině i angličtině a nikdo si ji cestou nepřepíše na něco jiného. U českých dívčích jmen to zdaleka není pravidlo.

Svátek slaví Zita 19. září.

Jak se Zitě dá říkat

• Zita — Plný tvar, který se používá častěji, než bývá u čtyřpísmenných jmen zvykem — je tak krátký, že ho není co zkracovat. Zní stejně dobře v ústech babičky, učitelky i na obálce knížky.
• Zitka — Nejběžnější domácká podoba a v rodině obvykle ta úplně první. Měkčí než plné jméno, ale pořád dost stručná na to, aby se dala zavolat přes celé hřiště.
• Zituška — Mazlivá varianta pro klidné chvíle — u usínání, po pádu z kola, při pochvale. V běžném dni se skoro neobjeví, a právě proto ji holka pozná okamžitě.
• Zitulka, Zitunka — Rodinné odvozeniny, které vznikají spíš doma než ve škole. Bývají vázané na jednoho konkrétního člověka — dědu, tetu, staršího bráchu — a mimo něj je nikdo nepoužívá.
• Zito — Pátý pád, tedy tvar, kterým se skutečně oslovuje. V knížce ho potkáš pokaždé, když s hrdinkou někdo mluví: „Zito, počkej!“ Pravidelný, měkký a bez jediné výjimky.