Lenka — domácká podoba, ze které se stalo plnohodnotné jméno

Od Magdalény a Heleny k samostatné Lence

Lenka nevznikla jako nové jméno, ale jako konec dvou starších. Odvozuje se z Magdalény, tedy „ženy z Magdaly" — vesnice na břehu Genezaretského jezera — a stejně dobře z řecké Heleny, kterou se vykládá ve významu spojeném se světlem, sluncem nebo pochodní. Obě jsou dlouhé a slavnostní, obě se v běžné řeči ořezaly na koncovou část a z toho zbytku se stalo oslovení: Léna, Lenka. Rozdíl je v tom, že Lenka se v českém prostředí přestala vnímat jako zdrobnělina a osamostatnila se — dnes se běžně zapisuje do matriky jako plné rodné jméno a stojí ve vlastním řádku kalendáře.

Svátek slaví Lenka 21. února. To je uprostřed zimy, kousek od jarních prázdnin, a je to jeden z těch termínů, kdy je knížka vděčnější dárek než další sladkost — venku je ještě tma brzo odpoledne a čtení má nejlepší sezonu v roce.

Z hlediska obliby je Lenka jméno s výrazným vrcholem. V Československu patřila mezi nejčastější dívčí jména ve druhé polovině 20. století, hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech; dnes se novorozeným holčičkám dává mnohem méně často. Prakticky to znamená dvě věci. Za prvé: většina malých Lenek dnes nesdílí jméno s nikým ve třídě, což u jmen z aktuálního žebříčku neplatí. Za druhé: v rodině se to jméno často opakuje ob generaci — Lenka po babičce, po mámě, po tetě. Knížka se jménem na obálce v takové rodině není jenom příběh pro dítě, ale i tichý odkaz na toho, po kom je pojmenované.

Jméno má navíc rozeznatelné příbuzné za hranicemi. Slovenská Lenka je totožná, polská Lenka funguje jako zdrobnělina Heleny a Magdaleny, německy a anglicky mluvící svět zná spíš Lenu. Vztah mezi Lenkou a Lenou je přitom obousměrný — obě si sáhly do stejného zdroje, jen se každá zastavila na jiné slabice.

Jak se Lence říká doma

Jméno, které samo vzniklo zkrácením, se dá zdrobňovat dál. Tady jsou tvary, na které v češtině narazíte nejčastěji — a k čemu se hodí.

• Lenka — Základní tvar, kterým se holka představuje ve školce i v knížce na obálce. Ve větě je neutrální — nezní ani úředně, ani mazlivě, takže vypravěč s ním vydrží celý příběh.
• Lenko — Pátý pád, tedy oslovení. V textu knížky se používá pokaždé, když někdo hlavní hrdince něco volá nebo jí odpovídá: „Lenko, ta cesta vede jinam." Podle intonace zvládne povzbuzení i mírné napomenutí.
• Lenička — Nejběžnější zdrobnělina, doma zdaleka nejčastější. Sedí do vět, kde se hladí po vlasech nebo utěšuje — ve vyprávění ji obvykle používají rodiče a prarodiče, ne kamarádi.
• Lenuška — Mazlivější a o něco starosvětštější varianta. Slýchá se hlavně od babiček; v příběhu se hodí do klidných scén, ne do akce.
• Lenča, Lenďa — Kamarádské a rychlé tvary z hřiště a ze školy. Zní neformálně, hodí se do dialogů mezi dětmi, kde by Lenička působila příliš něžně.
• Léňa, Leni — Zkrácené podoby na hranici s Lenou. Používají je hlavně sourozenci a starší děti a v textu působí věcně — když je potřeba jméno vyslovit rychle, třeba v okamžiku, kdy se něco děje.