Libuše se vrací po babičkách a v knížce zní jako úplně nové jméno

Kořen lib- znamená milý. Vznešenost tomu jménu přidala až kronika

Původ je slovanský a překvapivě obyčejný. Kořen lib- je týž jako v dnešním libý, libost, oblíbit si — znamená milý, příjemný, ten, kterého má člověk rád. Libuše je tedy prostě „ta milá“. Není to jméno urozené ani bojovné, je to pochvala, kterou někdo dal dítěti do vínku.

Všechno ostatní, co dnes to jméno nese, k němu přišlo zvenčí. Kosmas ji v kronice udělal nejmladší a nejmoudřejší z dcer knížete Kroka, soudkyní, která rozsuzuje spor o meze, a věštkyní, jež ukáže na místo budoucí Prahy. Jirásek to podání převyprávěl do podoby, ve které se to čte ve škole dodnes. A Smetana napsal operu, kterou se roku 1881 otevíralo Národní divadlo — proto se Libuše hraje při státních svátcích a při prezidentských inauguracích. Málokteré české ženské jméno má takhle slavnostní zvuk, aniž by o to jakkoli usilovalo.

Stopy jsou i v mapě: pražská Libuš, Libušín u Kladna, Libušina ulice snad v každém větším městě. Jméno má tím pádem v češtině zvláštní postavení — nezní cizokrajně, nezní módně, zní jako něco, co tu bylo dřív než my.

V počtech je to jméno generační vlny. Nosí ho hlavně ženy narozené zhruba mezi třicátými a šedesátými lety minulého století, kdy patřilo k docela běžným; mezi dnešními novorozenými holčičkami je naopak vzácné. Právě proto dnes působí jinak než tehdy: v mateřské školce nebude druhá stejná a jméno se nesplete ani ve třídě, ani na hřišti. Svátek slaví Libuše 10. července.

A ještě jedna drobnost, kterou ocení hlavně dítě, co se učí psát: v tom jménu není žádná čárka a jediný háček sedí na konci, kde ho nejde přehlédnout. Sedm písmen, tři slabiky, a přitom se dá napsat bez jediného zaváhání nad tvarem samohlásky.

Jak se Libuši doma říká

Plné jméno má slavnostní nádech, takže v běžném dni skoro nikdy nezazní celé. Domácké podoby si mezi sebou dělí role podle toho, kdo mluví a proč.

• Libuška — Nejběžnější domácká podoba a nejčastější volba rodičů. V knížce se hodí do věnování a do řeči postav, které hrdinku mají rády — babička, máma, kamarádka ze školky.
• Liba — Krátký školní tvar. Vzniká sám od sebe ve chvíli, kdy se na někoho volá přes celé hřiště, a drží se pak do dospělosti.
• Libča — Kamarádské, mezi vrstevnicemi. Zní neformálně a trochu rozpustile — dobře funguje v přímé řeči, hůř na obálce.
• Libunka — Mazlivá podoba pro nejmenší, typicky od prarodičů. Většina holčiček z ní vyroste kolem první třídy, ale v knížce pro předškoláka sedí přesně.
• Libuše — Plný tvar si rodina schovává na vážné chvíle a na oslovení — pátý pád je tu totiž stejný jako první, takže „Libuše!“ zní zároveň jako představení i jako zavolání. V titulu knihy proto vždycky používáme plné jméno.