Karin: jméno, které se v příběhu neohýbá

Odkud se Karin vzalo

Karin je severská podoba jména Katarina — do Skandinávie doputovalo ve středověku a cestou se zkrátilo o celý začátek i konec. Kořeny sahají k řeckému Aikaterinē, jehož původní význam se jasně nedochoval; už v pozdní antice se k němu ale přiřkl výklad podle slova katharos, tedy „čistý“. Ten se jménu drží dodnes, přestože je vlastně dodatečný — a je hezké, že cestou ze staré řečtiny přes švédštinu do češtiny nezmizel.

Ve Švédsku a Norsku patřilo Karin po většinu 20. století mezi nejběžnější ženská jména; je to tam jméno babiček i maminek, něco jako u nás Jarmila nebo Věra. Do českých matrik se dostávalo mnohem později a mnohem střídměji, takže je u nás spíš vzácné — ne však cizí. Zní srozumitelně, nikdo si ho nenechá hláskovat dvakrát a nikdo ho nepřečte špatně. To bývá přesně ta kombinace, kterou dnešní rodiče hledají: dcera nebude ve třídě jedna ze čtyř stejných, a přitom nikomu nezamotá hlavu.

Pravopisně stojí za pozornost jediná věc: Karin se píše bez koncového -a. Podoba s -a na konci je samostatné jméno, které se běžně skloňuje, kdežto Karin zůstává neměnné. Když jméno v průvodci zadáváte, napište ho přesně tak, jak ho má dcera v rodném listě — příběh se pak napíše s ním.

Kdo hledá pro Karin tradici, do které jméno zapadá, najde ji na severu hned dvakrát. Karin Bergöö Larssonová byla ženou švédského malíře Carla Larssona a spoluautorkou toho, jak dodnes vypadá představa útulného skandinávského domova — světlé stěny, pruhované textilie, děti u okna. Larssonovy akvarely z jejich společného domu jsou pravzorem vlídné dětské ilustrace a leccos z nich se drží i v tom, jak se dětské knížky kreslí dnes. A Ingmar Bergman dal jméno Karin svým hrdinkám v několika nejznámějších filmech; jmenovala se tak i jeho vlastní matka. Karin tedy není jméno, které by se vynořilo odnikud — jen k nám doputovalo pozdě.

Jak Karin oslovit

Krátká jména mívají jedinou domáckou podobu. U Karin je to zajímavější — zdrobnělina se chová jinak než samotné jméno. Stojí za zmínku, že Karin patří k nevelké skupině ženských jmen, která do češtiny přišla ze zahraničí a nepodřídila se jejímu skloňování; zdrobnělina Karinka se naopak chová jako každé jiné české jméno.

• Karin — Plný tvar, který slouží zároveň jako oslovení. Nevoláte „Karino“, voláte prostě Karin — a stejně to vypadá i v příběhu, když se na hrdinku někdo obrací.
• Karinka — Nejběžnější domácká podoba a jediná, která se v češtině normálně ohýbá: Karince, Karinku, s Karinkou. V knížce sedne do řeči rodičů a prarodičů, kde znějí zdrobněliny přirozeně.
• Kája — Zkrácená verze mezi kamarády. Sama o sobě neprozradí, jestli patří klukovi nebo holce, takže se hodí do dialogů, ne na obálku.
• Kari — Mezinárodní zkrácenina, kterou používá spíš severská a anglosaská rodina. Když v průvodci vyberete cizojazyčnou verzi knihy, padne do textu líp než česká zdrobnělina.
• Karinečka — Něžný tvar pro nejmenší děti a pro věnování. V celém vyprávění by po pár stránkách zněl nasládle, na úvodní stránku se ale hodí.