Lada: bohyně jara, pole nechané ladem a čtyři písmena bez jediné čárky

Bohyně jara, nebo pole, které leží ladem?

Lada je jméno slovanského původu a odpověď na otázku po jeho významu je poctivější, když se rozdělí na dvě.

Ta známější verze říká, že Lada byla slovanská bohyně jara, lásky a krásy. Objevuje se v starých kronikách, kde renesanční kronikáři sepisovali pohanský panteon podle antického vzoru, a odtud se dostala do obrozenecké literatury i do dnešních seznamů jmen. Háček je v tom, že současní badatelé o její existenci pochybují: pravděpodobně vznikla nedorozuměním ze staré písňové vsuvky, refrénu typu „lado, lado“, který se ve slovanských obřadních písních jenom zpíval a nikoho neoznačoval. Je to hezký paradox — jméno, které si nejspíš vyzpívali lidé sami, aniž by tím někoho mysleli.

Druhá stopa vede k slovnímu kmeni lad, který v češtině žije dodnes. Lad znamená pořádek a soulad, ladit se dá nástroj i barva k barvě, a když je něco ladné, znamená to půvabné bez námahy. A pak je tu ta nejhezčí shoda: lada jsou v češtině pole a louky nechané bez obdělávání. Ležet ladem se říká o zemi, která odpočívá, aby se do ní vrátila síla. Málokteré jméno má vedle sebe bohyni jara a kus rozkvetlé neposečené louky.

V kalendáři má Lada svátek 7. srpna. Mezi jmény ale patří k těm vzácným — ve školce nebo ve třídě obvykle bývá jediná, což má výhodu i nevýhodu: nikdo se neotočí za cizím zavoláním, ale taky si na jméno nikdo hned nevzpomene napodruhé. V ostatních slovanských zemích, hlavně v Chorvatsku a Srbsku, je Lada o poznání běžnější než u nás.

Jednu věc stojí za to zmínit rovnou. Pro spoustu Čechů je Lada nejdřív jméno malíře, jehož obrázky kocoura Mikeše a zasněžených vesnic zná skoro každý — jenže tam jde o příjmení, ne o křestní jméno. Holčička jménem Lada se s tou záměnou párkrát potká a je fér ji na to připravit dřív, než ji někdo poprvé opraví.

Jak Ladu doma oslovovat

• Laduška — Nejběžnější domácká podoba a zároveň ta nejjistější. Přidané -uška změkčí jméno do dětské polohy, ale nesplete se s ničím jiným. Dobře funguje i v předčítaném příběhu, kde ho může používat babička nebo maminka, zatímco vypravěč zůstane u tvaru Lada.
• Ladunka — Mazlivější a o kousek hravější než Laduška, hodí se na miminkovské roky a na chvíle, kdy se člověk podbízí. Ve školním věku ji většina dětí sama odmítne — a to je v pořádku, právě podle toho se pozná, že vyrostly.
• Ladka — Krátká, rychlá, kamarádská verze pro hřiště a pro sourozence. Nezní něžně, což je přesně její účel: dá se s ní zavolat přes celý dvůr, aniž by to vypadalo jako oslovení batolete.
• Lado — Pátý pád, tedy tvar, kterým se jméno volá. Doma zazní hlavně ve chvíli, kdy je něco vážně — jinak se člověk obvykle uchýlí k Laduško. V knížce ale funguje opačně: „Lado!“ z úst vypravěče je okamžik, kdy se něco láme.
• Láďa — pozor na past — Láďa je v Česku pevně obsazený jako domácká podoba mužského Ladislava. Rodiny malých Lad se mu proto většinou vyhýbají, aby jméno ve škole nezačalo znít chlapecky. Když už, tak spíš Láďulka nebo rovnou Laduška.