Dita začala jako zkratka delšího jména. V knížce dostane hlavní roli sama za sebe

Odkud se Dita vzala a kdy má svátek

Ke jménu Dita vedou dvě cesty a obě začínají u delšího jména, kterému postupně upadl začátek. První je hebrejská Jehudit, tedy „žena z Judeje“; v češtině z ní je Judita a Dita je její useknutý konec. Druhá vede přes staroanglické Eadgyth, složeninu ze slov ead (majetek, blahobyt, štěstí) a gyð (boj) — z něj vzniklo jméno Edita, a Dita je opět to, co z něj zbylo v běžné řeči.

Zajímavé na tom je, že se ani jedna z těch cest neprosadila jako ta jediná správná. Vykladači jmen je dodnes uvádějí vedle sebe a Dita si mezitím vydobyla vlastní samostatnost: dávno se nepoužívá jen doma jako zdrobnělina, dostala se do matrik i do kalendáře a v mnoha rodinách je to celé, plné, úřední jméno. Svátek slaví 27. března.

Dita nikdy nebyla jméno masové. Nejvíc se u nás dávalo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy k němu sedla móda krátkých, moderně znějících jmen bez zdobnosti; mezi dnešními novorozenci je vzácné. Prakticky to znamená hezkou věc — v jedné třídě obvykle bývá Dita jen jedna, takže si své jméno s nikým nedělí a nemusí za ním nosit počáteční písmeno příjmení.

Svou stopu má i v české literatuře: Dita Saxová je titulní hrdinkou novely Arnošta Lustiga z roku 1962, kterou o šest let později převzal i film. A protože je jméno krátké a hláskově jednoduché, funguje i za hranicemi — potkáte ho v Německu, Itálii i v Pobaltí a všude se čte tak, jak se píše. Kdyby knížka měla jednou vzniknout i v jiném jazyce, jméno se v ní nikde neztratí.

Ditka, Dituško, Dito — které oslovení do knížky

• Dita — Plný tvar. Do vyprávění se hodí všude tam, kde má být hrdinka sama za sebe — v prvních větách kapitoly, v okamžiku rozhodnutí, na obálce.
• Dito — Pátý pád, kterým hrdinku někdo oslovuje. Nese v sobě celý rozsah od zavolání přes plot po vážné „Dito, poslouchej“, a v přímé řeči je proto nenahraditelné.
• Ditka — Nejběžnější domácká podoba a pro spoustu rodin vlastně jméno každodenní. Do knížky se hodí do replik babičky, tety nebo kamarádky — tam, kde má být slyšet blízkost, ne důležitost.
• Dituška — O stupeň mazlivější než Ditka. Používá se hlavně u nejmenších dětí a ve chvílích, kdy je potřeba někoho utěšit; ve větě, kde se má hrdinka postavit na vlastní nohy, by ji spíš zdrobnila.
• Dituš — Zkrácené volání bez koncovky, typické pro sourozence a kamarády. Funguje jako povel na hřišti — krátké, rychlé, přes celou zahradu.