Proč Svatopluk zní na obálce jako titul staré kroniky

Kníže, tři pruty a 23. únor

Svatopluk je staroslovanské složené jméno ze dvou částí. „Svat-“ mělo původně blíž k významu silný, mocný, teprve časem se posunulo ke „svatý“; „pluk“ znamenalo zástup, lid, vojsko. Dohromady tedy nejde o nic zbožného — je to „ten, kdo je silný svým lidem“. Pro jméno hlavního hrdiny dětské knížky je to nečekaně dobrý základ: síla, která nestojí na svalech, ale na tom, kdo kolem tebe stojí.

Historicky jméno nese Svatopluk I., velkomoravský kníže z konce 9. století, za kterého Velká Morava dosáhla největšího rozsahu. K jeho jménu se váže i nejznámější česká a slovenská legenda o svornosti: umírající vládce nechá svolat syny a podá každému jeden prut, ať ho zlomí — a jde to snadno. Pak jim podá pruty svázané dohromady a svazek nezlomí nikdo. Že jde spíš o vyprávění než o doložený záznam, na věci nic nemění; ta scéna se dá dítěti ukázat za třicet vteřin a pochopí ji hned.

Jméno pak přešlo i k novodobým nositelům — nejznámější je básník Svatopluk Čech, po kterém se dodnes jmenuje řada ulic a mostů. Právě proto na Svatoplukovi ulpěl nádech kroniky a školní čítanky, který dnes hraje spíš pro něj: mezi módními jmény posledních let vyčnívá tím, že zjevně není módní.

V kalendáři má Svatopluk svátek 23. února. Zimní datum, kdy ještě není co slavit venku — knížka, kterou si jde otevřít doma u stolu, se na něj hodí líp než většina dárků.

Dnes je Svatopluk jméno vzácné. Nezmizelo — jen se z něj stala volba, kterou rodiče dělají vědomě: kvůli rodinné linii, dědečkovi téhož jména, nebo prostě proto, že chtějí něco, co se v šatně nebude plést. Na Slovensku je o poznání živější a drží se tam i díky tomu, že Svätopluk patří k národním symbolům; česká a slovenská podoba jsou přitom jedno a totéž jméno, jen s jinou samohláskou uprostřed.

Pro příběh z toho plyne jedna praktická věc: Svatopluk s sebou nese vážnost, kterou si hrdina nemusí v ději nejdřív zasloužit. Kluk s takovým jménem může od první strany dělat rozhodnutí, která by jinak působila jako hraní na dospělého — a naopak každá klukovina, kterou provede, je o kousek vtipnější, protože se pere s tím, jak se jmenuje.

Jak se Svatoplukovi říká doma

• Svaťa — Nejběžnější domácká podoba a zdaleka nejčastější oslovení v každodenním provozu — u snídaně, na hřišti, při loučení před školkou. V knížce se hodí do dialogů ostatních postav.
• Svatík — Mazlivější varianta, kterou používají hlavně prarodiče a rodiče u menších dětí. Ve vyprávění zní nejlíp ve chvílích, kdy se hrdina bojí nebo se mu stýská.
• Svaťulka — Ještě o stupeň něžnější, obvykle vyhrazená úplně malým klukům nebo rodinnému škádlení. Většina kluků si ji časem sama zakáže — a právě proto je z ní v příběhu dobrý vtip.
• Svatopluku — Pátý pád, tedy tvar, kterým se hrdina oslovuje přímo. Použije ho vypravěč, když je situace vážná, a dospělé postavy, když se něco povedlo nebo nepovedlo.
• Svatopluk — Celé jméno bez zkracování. V textu funguje jako přepnutí do vážné polohy: od okamžiku, kdy ho vypravěč vysloví celé, je jasné, že hrdina se právě pro něco rozhodl.