Prokop je jméno, které znamená „ten, kdo se prodere dopředu“

Odkud se Prokop vzal a co znamená

Jméno přišlo z řečtiny. Prokopios je odvozené od slovesa prokoptó, „razit si cestu vpřed, postupovat, dělat pokroky“ — původně to bylo spíš pojmenování vlastnosti než jméno: ten, kdo se prodere kupředu, kdo to dotáhne dál než ostatní. Do českých zemí je přinesla křesťanská tradice z byzantského prostředí, kde bylo běžné dávno předtím, než se u nás usadilo. Východní Evropa si zachovala vlastní podobu, Prokofij, z níž je i známé ruské příjmení Prokofjev.

Českou váhu ale jménu dal až domácí světec. Prokop, opat sázavský, žil v první polovině 11. století a založil na břehu Sázavy klášter, kde se — na rozdíl od zbytku tehdejší latinské Evropy — bohoslužba sloužila ve slovanském jazyce. Zemřel roku 1053, za svatého byl prohlášen roku 1204 a stal se jedním z hrstky zemských patronů. Kolem jeho jména se navíc drží pověst, jakou nemá skoro žádné jiné české jméno: že zapřáhl čerta do pluhu a vyoral s ním brázdu ze Sázavy až k rodné vsi. Té rýze v krajině se dodneška říká Čertova brázda a děti ji v pohádkových sbírkách potkávají dřív, než se dozvědí, kdo Prokop vlastně byl. Svátek slaví 4. července.

Dějiny pak jméno používaly rády pro lidi, kteří se opravdu někam prodírali — nese ho husitský vojevůdce, kterému se říkalo Holý, i venkovský farář z 18. století, jenž na zahradě postavil první uzemněný bleskosvod na světě. Karel Čapek zase v Krakatitu pojmenoval Prokopem inženýra, který objeví výbušninu tak silnou, že se s ní nedá žít. Když se dnes jméno vrací do porodnic po desetiletích, kdy znělo spíš jako jméno pradědečka, vrací se i s touhle zásobou příběhů — a to je pro knížku ta nejlepší výchozí pozice, jakou může jméno mít.

Prokůpek, Kopa a další podoby

• Prokůpek — Nejužívanější domácká podoba a jediná, kterou tvoří přehláska o na ů. Zdrobnělina zní útěšně, takže se drží u nejmenších a pak u prarodičů; ve školní šatně už ji spolužáci obvykle nepoužívají. Do věnování v knize se hodí přesně proto, že mluví hlasem rodiny, ne třídy.
• Prokopek — Střízlivější zdrobnělina bez přehlásky — o půl tónu méně mazlivá než Prokůpek. Používá se, když je potřeba jméno změkčit, ale ne z něj udělat batole: v rozhovoru mezi rodičem a šestiletým klukem sedí líp než plná podoba.
• Kopa — Zkrácení, které si kluci vymýšlejí sami. Vezme se druhá slabika, přidá se koncovka a vznikne přezdívka, která se skvěle křičí přes hřiště a v pomlčce za příjmením vydrží až do dospělosti. Pozná se podle ní parta, ne rodina.
• Prokope — Pátý pád, tedy tvar, kterým se jméno vyslovuje nejčastěji ze všech. Má v sobě mírnou slavnostnost — používá ho učitel, dospělý, nebo vypravěč v okamžiku, kdy jde do tuhého. V dialozích v knize se s ním dá dávkovat napětí.
• Prokoupek a Prokopík — Regionální a rodinné varianty, které se nikde neučí a přesto se objevují. Prokopík je hravější a mladší, Prokoupek zní spíš jako přezdívka od dědy. Obě mají to společné, že jimi nikdo cizí neosloví.