Ivo: jméno z tisového dřeva, které se vejde do tří písmen

Tis, lučištníci a jeden bretaňský právník

Ivo má kořen ve staré germánštině, ve slově pro tis — íwa. Tis nebyl jen tak nějaký strom: jeho dřevo je pružné a přitom tvrdé, a právě z něj se po celý středověk dělaly luky. Jméno tedy původně neoznačovalo dřevorubce, ale spíš toho, kdo s tisovým lukem umí zacházet: lučištníka. Pro klučičí knížku je to skoro nespravedlivá výhoda — význam jména sám o sobě zavání dobrodružstvím, mířením a trefou.

Do Evropy jméno rozneslo Bretaňsko. Tamní podoba Yves dala jméno svatému Ivovi z Kermartinu, kněžímu a soudci ze 13. století, který se proslavil tím, že zastupoval chudé, kteří si právníka zaplatit nemohli. Dodnes je patronem právníků a advokátů — a jeho svátek připadá na 19. května, což je datum, kdy slaví i každý český Ivo. Je to jeden z mála případů, kdy se za jménem v kalendáři dá dohledat konkrétní člověk s jasným příběhem, a ne jen mlhavá legenda.

V českých matrikách zažilo jméno Ivo svůj vrchol v polovině minulého století, kdy působilo moderně a světácky zároveň. Dnes je vzácné: v běžné školní třídě bývá Ivo nanejvýš jeden, a spíš žádný. To má pro knížku dva důsledky. Zaprvé si kluk to jméno na obálce nesplete s jménem spolužáka. Zadruhé — a to je možná důležitější — Ivo v pohádce nezní jako obsazená role. Jméno není opotřebované žádnou seriálovou postavou ani kamarádem z vedlejšího oddělení školky, takže hrdina, který se takhle jmenuje, začíná s čistým stolem.

V jiných jazycích má jméno podoby, které na první poslech nespojíš dohromady: francouzské Yves (ano, to Yves ze jména Yvese Saint Laurenta), anglické Ives, německé i nizozemské Ivo, které zůstalo u původního tvaru. Nejznámějším nositelem je nejspíš spisovatel Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu — jeho jméno je ovšem tou jihoslovanskou podobou Ivana, o které je řeč výš. Pro klučičí knížku je ale zajímavější něco jiného: ať se to jméno vysloví v Praze, v Bretani nebo v Amsterodamu, pořád je krátké a pořád začíná stejnou samohláskou. Hrdinu jménem Ivo tak nemusí do jiného tvaru přezouvat ani příběh, který se odehrává na druhém konci světa.

Jak se Ivovi dá říkat

• Ivo — Základní tvar a zároveň oslovení — pátý pád je stejný jako první. Právě proto se tak dobře hodí do přímé řeči: v příběhu ho takhle volají kamarádi, rodiče i vypravěč, bez jediné hlásky navíc.
• Ivoš — Kamarádská podoba ze školy a hřiště. Zní o něco drsněji než samotné Ivo a používá se tam, kde jde o parťáctví — na trénink, na kolo, do party.
• Ivošek — Domácké, mazlivé, výhradně rodinné. Zdrobnělina, kterou používá babička a rodiče u nejmenších — v šesti letech už bývá tajná a před spolužáky se nevytahuje.
• Ivík — Měkčí varianta pro batolecí věk. Objevuje se hlavně u sourozenců, kteří ještě mají problém vyslovit šumivé -oš.
• Iva (2. a 4. pád) — Tvar, který mate: „kniha pro Iva“ je správně, i když Iva zní jako ženské jméno. Právě tenhle pád najdeš i v adrese téhle stránky.