Kolik holčiček ve třídě se dneska jmenuje Ilona? Nejspíš právě jedna

Ilona je maďarská podoba jména Helena a do češtiny se dostala přes uherské země, se kterými jsme staletí sdíleli jednoho panovníka. Kořen je řecký: helénē se odedávna vykládá jako pochodeň, zář, světlo. Význam „ta zářící“ je tedy u Ilony zděděný, jen prošel jinou zemí a jiným jazykem než u své předlohy — a právě to Iloně dalo vlastní zvuk, který si s ničím nespletete.

V maďarských lidových pohádkách má tohle jméno postavu, o jaké se většině jmen ani nesní: Tündér Ilona, víla Ilona, královna víl. Je to ta, za kterou se hrdina vydává na konec světa a kvůli které projde vším, co po cestě je. Ilona byla hlavní postava dávno předtím, než někoho napadlo tisknout knížky na míru — je to jméno s pohádkovým rodokmenem, ne jen hezky znějící slovo.

V českém kalendáři má Ilona svátek 20. ledna. Padl jí zrovna den uprostřed nejtemnější části zimy, což se ke jménu odvozenému od pochodně hodí skoro až podezřele dobře — 20. ledna se stmívá brzy a jméno, které znamená světlo, má v tu chvíli plné právo mít svůj den.

Je dobré vědět, že se to jméno v Evropě nechová jako české specifikum. Ilona je zabydlená v Maďarsku, na severu ji znají ve Finsku i v Estonsku, kde zapadla mezi domácí jména bez jediné cizí hrany. Pro dítě to znamená jméno, které se dá vzít kamkoli a nikde ho nikdo nebude přeslabikovávat — přitom doma zůstává natolik neotřelé, že na sebe v knížce upozorní samo.

Stojí za zmínku i to, jak se Ilona chová v příběhu jako slovo. Nemá v sobě žádný tvrdý náraz, takže se dá napsat do klidné věty i do zvolání a pokaždé zůstane celá — nepolyká se, nezkracuje se sama od sebe. Vypravěč ji může použít na začátku odstavce, uprostřed dialogu i v poslední větě kapitoly, aniž by to znělo pokaždé stejně. O jménech, která končí souhláskovým shlukem, se to říct nedá, a na padesáti stranách je ten rozdíl slyšet nahlas.

Domáckých podob má Ilona nezvykle širokou paletu a každá patří do jiné situace — od té nejněžnější, kterou používá jen babička, až po tvar, po kterém se dítě narovná. V knížce se hodí vědět, které oslovení kam:

• Ilonka — Nejběžnější a nejteplejší podoba, ta domácí. Používá ji rodina, babička a paní učitelka ve školce. V příběhu je Ilonka to jméno, které zazní, když se hrdince něco povede nebo když ji někdo utěšuje.
• Ilča — Kratší, rychlejší, kamarádské. Tohle je oslovení z party na hřišti a později ze třídy — používají ho vrstevníci, ne dospělí. V dialogu okamžitě prozradí, že mluví kamarádka, a ne máma.
• Iluška — Nejměkčí varianta, dnes už trochu staromódní, o to pohádkovější. V Maďarsku je Iluska přímo jméno hrdinky slavného veršovaného příběhu o Janu Vítězi, takže má v pohádkovém prostředí domovské právo.
• Ila, Ilu — Zkratky pro chvíle, kdy je na dlouhé oslovení pozdě — při běhu, ve spěchu, přes celé hřiště. Slyší se hlavně mezi sourozenci.
• Ilono — Pátý pád plného jména. Zaznívá, když jde do tuhého nebo když se s hrdinkou mluví vážně jako s někým dospělým. V příběhu je to ta forma, po které se dítě narovná.