Jméno Helena přečte půlka Evropy. Vlastní příběh k němu má jen tahle knížka.

Odkud se Helena vzala a co znamená

Helena je jedno z nejstarších jmen, která se u nás dodnes běžně používají. Pochází z řeckého Ἑλένη a jazykovědci ho spojují se slovy pro pochodeň a záři — vykládá se proto jako „světlá", „zářící", případně „ta, která svítí na cestu". Do češtiny se dostalo přes latinu s křesťanstvím a od té doby se v podstatě nezměnilo: řecká Eleni, španělská a italská Elena, německá i anglická Helena jsou pořád tentýž zápis nebo jeho drobná úprava. Málokteré české jméno se dá napsat v tolika zemích, aniž by ho tam někdo musel hláskovat.

Dvě Heleny za sebou táhnou hodně příběhů. Ta starší je Helena Trójská z Homéra — žena, kvůli které se podle báje rozhořela trojská válka a o níž se o dva tisíce let později napsalo, že její tvář vyslala na moře tisíc lodí. Ta druhá je svatá Helena, matka císaře Konstantina, které legenda připisuje nalezení Kristova kříže v Jeruzalémě; podle ní je pojmenovaný i ostrov v Atlantiku, kam byl později poslán do vyhnanství Napoleon. Jméno Helena tedy má v záloze válku, dalekou cestu i jeden ostrov uprostřed oceánu — na hrdinku dětské knížky to není špatný startovní balíček.

V kalendáři má Helena svátek 18. srpna. Padne do prázdnin, takže Helenky ho většinou slaví někde u vody nebo u babičky, ne ve škole — a dárek k němu se hodí takový, který se dá vzít s sebou a číst rovnou na místě.

V Česku měla Helena svůj vrchol v minulém století, kdy patřila k nejběžnějším ženským jménům; mezi dnešními novorozenci je vzácnější a často se vrací jako jméno po babičce. Rodiče, kteří ho vyberou, ho většinou nevybírají náhodou — a stojí za to, aby se to holčička jednou dozvěděla.

Helenka, Helča, Hela — a kdy se která hodí

Helena je jméno, které se v rodině skoro nikdy neříká celé. Domáckých podob má nezvykle hodně a každá patří k jiné situaci; do knížky se dá vybrat ta, kterou dítě doopravdy slyší doma.

• Helenka — Nejběžnější domácká podoba a zdaleka nejčastější oslovení malých Helen. Je měkká, mazlivá a hodí se do vyprávění pro předškoláky — vypravěč, který říká Helenko, je zároveň laskavý.
• Helča — Kamarádská a rychlá varianta, kterou dítě většinou dostane až ve školce nebo ve škole od vrstevníků. Do knížky se hodí do dialogů, když má být slyšet, že mluví parta, ne dospělý.
• Hela — Krátká, energická podoba. Používá se spíš mezi staršími dětmi a v rodinách, kde se mluví stručně; v textu funguje dobře jako zvolání přes půl hřiště.
• Helenečka, Helunka — Zdvojené zdrobněliny, které se drží hlavně u babiček a prababiček. Sedí do věnování a do prvních vět, kde se čtenář s hrdinkou teprve seznamuje.
• Heleno (5. pád) — Oslovení celým jménem si Helena schovává na vážné chvíle: když ji někdo napomíná, něco jí slavnostně předává, nebo když v příběhu přichází zlom. Právě proto se vyplatí ho v knížce nepoužívat na každé stránce.