Pohádky pro děti ke čtení: kde je vzít zdarma a jak vybrat podle věku

Nejspolehlivější zdroj jsou volná díla — texty, u kterých už vypršela autorská práva. Na Wikizdrojích najdete Národní báchorky a pověsti Boženy Němcové; na první čtení z nich sáhněte po O dvanácti měsíčkách, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku nebo po kratičké Chytré horákyni. U Karla Jaromíra Erbena jsou nejschůdnější Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy Děda Vševěda a Pták Ohnivák a liška Ryška. Jsou to plné texty bez reklam, dají se číst v prohlížeči i vytisknout.

Druhá cesta je knihovna. Na webu Městské knihovny v Praze hledejte sekci E-knihy zdarma (mlp.cz → E-knihy → E-knihy zdarma). Knihovna tam vydává vlastní elektronická vydání volných děl ve formátech EPUB, PDF i pro čtečky, ke stažení bez registrace a bez čtenářského průkazu — nemusíte být ani z Prahy. Z pohádkových titulů tam najdete třeba Erbenovy Kytici a České pohádky, Národní báchorky a pověsti Boženy Němcové nebo Pohádky Hanse Christiana Andersena v českém překladu. Stáhnete je do mobilu i do čtečky a máte je offline.

A samozřejmě funguje obyčejná půjčovna: dětské oddělení kterékoli obecní knihovny vám k věku dítěte poradí líp než žebříček e-shopu.

Ještě jedna praktická poznámka ke klasice: texty Erbena a Němcové jsou psané jazykem devatenáctého století. Pro předškoláka je klidně za čtení zjednodušujte — rozsekněte dlouhé souvětí, nahraďte archaismus dnešním slovem. Pohádka tím nic neztratí; vyprávěla se dlouho předtím, než ji kdo zapsal, a každý vypravěč ji říkal po svém.

Kde ještě brát, když vám tyhle dva zdroje dojdou:

• Wikizdroje mimo stránky autorů — kromě Němcové a Erbena je tam i sbírka pohádek Jana Karafiáta, Aloise Jiráska (Staré pověsti české) nebo starší čítanky pro obecné školy; všechno jako webový text, který jde zkopírovat a vytisknout.
• E-knihy zdarma v MKP — desítky volných děl v EPUB a PDF, tedy formát, který otevřete ve čtečce i v mobilu a večer čtete bez svítícího prohlížeče.
• Digitální knihovna Kramerius (kramerius.mlp.cz, případně Kramerius Národní knihovny) — naskenované staré dětské knihy a časopisy včetně původních ilustrací. Čte se to jako obrázky stránek, takže spíš na tablet nebo k tisku než na čtečku, ale najdete tam vydání, která v běžném e-shopu neseženete.

Online texty se hodí na tři věci: rychle najít pohádku na dnešní večer, mít co číst na cestách a vytisknout si text, který doma nemáte. Wikizdroje i knihovní e-knihy fungují v mobilu bez instalace čehokoli.

Na večerní čtení je ale telefon nejhorší volba — displej svítí do tmy a každá notifikace vytrhne z příběhu vás i dítě. Pokud čtete z elektroniky, vypněte oznámení, nebo použijte čtečku s e-ink displejem. Ještě lepší je text si přes den vytisknout a večer už mít jen papír.

A pozor na jeden zvyk: když dítě vídá rodiče „číst pohádku z telefonu“, nerozliší, jestli čtete, nebo scrollujete. Papírová kniha nebo vytištěný list říkají jasně: teď se čte.

Čtené (namluvené) pohádky na YouTube mají své místo: v autě, při nemoci, nebo když už rodičům po třetí pohádce dochází hlas. Pokud je pouštíte, vybírejte audio bez videa — u čtené pohádky není na co koukat a bez obrazovky si dítě scény představuje samo, což je přesně ta práce, kterou pohádka v hlavě dělat má.

Dvě praktická rizika: autoplay po dočtení pustí další video, které jste nevybírali, a reklamy umí skočit doprostřed příběhu. Playlist si připravte předem a autoplay vypněte.

Co nahrávka nenahradí: společné čtení je rozhovor. Dítě se ptá, vy odpovídáte, zastavíte se u obrázku, vrátíte se o stránku zpět. Nahrávka jede dál. Proto čtené pohádky berte jako doplněk — a večerní rituál nechte živému hlasu. Jak takový rituál poskládat včetně audia rozebíráme v článku Pohádky na dobrou noc: texty, audio i rituál, po kterém se usíná.

Pohádka na dvě až tři minuty čtení. Místo Toníka dosaďte jméno svého dítěte — poslouchá se pak úplně jinak.

O světýlku, které se bálo tmy

Za devíti kopci a jedním jabloňovým sadem žilo maličké světýlko jménem Blik. Přes den se houpalo na stéblech trávy, ale večer, když se setmělo, se Blik schoval do zvonku konvalinky a třásl se. Světýlko, a bálo se tmy — komu to má člověk vyprávět?

Jednou večer šel kolem Toník. Hledal cestu domů a tma byla hustá jako povidla. „Kdo to tam svítí?“ zeptal se. „J-já,“ pípnul Blik. „Ale moc ne, protože se bojím.“

„Tak to máme spolu vymyšlené,“ řekl Toník. „Já se tmy taky trochu bojím. Ale když půjdeš přede mnou, budu se dívat na tebe, a ne do tmy. A ty se nedívej do tmy, ale na cestu.“

A tak šli. Blik svítil na pěšinku, Toník se díval na Blika a tma najednou nebyla nepřítel — byla to jen noc, ve které svítí kamarád. Od té doby Blik večer nesvítí schovaný v konvalince, ale nad pěšinkou. Kdyby náhodou zase někdo hledal cestu domů.

A jestli se dnes v noci bude tma zdát moc velká, stačí si vzpomenout: i světýlko se jednou bálo. A pomohlo mu, že na to nebylo samo.

Dosazení dětského jména do pohádky — jako u Toníka výše — je nejstarší vypravěčský trik, jaký existuje, a funguje spolehlivě: příběh „o mně“ se poslouchá jinak než příběh o cizí postavě. U klasických pohádek stačí jméno měnit za čtení.

Kdo chce jít dál, může dítěti pořídit celou personalizovanou knihu. U Hrdina knížky vznikne příběh, kde je hrdinou samo dítě: ilustrace se dělají z jedné nahrané fotky a jméno se do textu sází ve správných pádech. Pro váhavé čtenáře bývá kniha, kde jsou sami hrdinou, dobrý důvod u čtení vydržet.