Fotokniha prvního roku: jak z tisíců fotek udělat knihu

Fotek není málo, je jich moc — a chybí pravidlo, kdy výběr skončí. Kritérium „vyberu ty nejlepší“ žádný konec nemá: u každé fotky se dá o kus dál najít lepší a galerie mezitím roste rychleji, než ji stíháte třídit. Proto většina rodin skončí u zálohy do cloudu a fotokniha se odloží na dobu, kdy bude čas. Ta nepřijde.

Měsíc je hranice, která končí sama. Dvanáct měsíců znamená dvanáct malých rozhodnutí místo jednoho velkého a výsledek dostane rytmus, který se jinak nedá vyrobit: dítě na stránkách viditelně roste, protože stránky jdou po čase, ne podle toho, jak se která fotka povedla.

Druhé věci je dobré vzdát se hned na začátku — úplnosti. Fotokniha není archiv. Archiv je záloha v cloudu a na disku, kam se stejně nikdo nedívá. Kniha je výběr, který se dá vzít do ruky, a její hodnota roste s tím, kolik fotek jste nechali venku.

Tisk počítá s hustotou kolem 300 bodů na palec. Fotka z běžného telefonu má kolem dvanácti megapixelů, tedy zhruba 4000 × 3000 bodů — při 300 DPI z toho vyjde obrázek přes třicet centimetrů široký, takže na celou stránku i na dvojstranu bohatě stačí. Problém nedělá foťák, ale cesta, kterou se fotka dostala k vám.

Zmenšené kopie vznikají všude, kde se šetří data. Fotka poslaná ve zprávě se překóduje a zmenší, snímek obrazovky má jen rozlišení displeje, digitální zoom je pouhý výřez ze středu snímku a zálohovací aplikace mívají úsporný režim, který nahrávané fotky před uložením zmenšuje. V posledním případě je originál jen v telefonu, ne v cloudu — a to je nepříjemné zjištění ve chvíli, kdy telefon už dávno neexistuje.

Prakticky z toho plyne trojí. Stahujte fotky v původní kvalitě a přímo z galerie nebo cloudu, ne z konverzace. Fotky od příbuzných si vyžádejte jako přílohu souboru. A když editor u fotky ukáže varování o nízkém rozlišení, neklikejte ho pryč — v tisku uvidíte přesně to, před čím varuje. Telefony Applu navíc ukládají do formátu HEIC; editory i tiskárny bezpečně berou JPEG, takže když se soubory nedaří nahrát, exportujte je v „nejkompatibilnějším“ formátu.

Popisek nemá popisovat, co je na fotce vidět. Má dopsat to, co vidět není — a to jste za pár let vy jediní, kdo to ještě ví. Pět tvarů, které fungují:

Fotokniha je pohled zvenčí: ukáže, jak dítě vypadalo, ne jak mu bylo. První roky si ji proto užijí hlavně rodiče — dítě se na fotkách spolehlivě pozná až kolem druhého roku a ptát se, co se za tou fotkou stalo, začne ještě později.

Proto se památky na první rok obvykle dělají ve dvojici: něco, co uchová podobu, a něco, co uchová myšlenku. K fotkám se dobře hodí otisk ručičky a nožičky, protože nese rozměr, který fotka nepředá, a dopis do budoucnosti, který napíšete jednou a otevře se za mnoho let. Další možnosti jsou v přehledu dárků na památku k prvním narozeninám.

Až dítě povyroste, přestane mu stačit dívat se na sebe a bude chtít být uvnitř děje. Tam fotokniha končí a začíná personalizovaná kniha: příběh na 12 ilustrovaných dvojstran, ve kterém je hrdinou samo dítě. Ilustrace vznikají z jedné nahrané fotky, takže hrdina vypadá jako ono, a hotová e-kniha bývá k dispozici do 15 minut. S fotoknihou si nekonkuruje, dělá něco jiného: fotokniha uchovává, co bylo, příběh vymýšlí, co by mohlo být.